Nebezpečný mýtus: "Máme to půl na půl, nikdo nic neplatí"
Představa, že stanovení střídavé péče (např. systém týden / týden) automaticky znamená zrušení vyživovací povinnosti obou rodičů vůči sobě navzájem, je jedním z nejškodlivějších a nejčastějších mýtů v českém rodinném právu.
Soudy totiž neurčují výživné jen jako náhradu za čas, kdy o dítě rodič nepečuje. Hlavním principem zákona o rodině je, že dítě má právo podílet se na životní úrovni obou svých rodičů.
Proč musí "bohatší" platit i při střídavé péči?
Představte si extrémní, ale reálný scénář: Matka vydělává jako úřednice 25 000 Kč čistého měsíčně. Otec je manažer a jeho příjem je 100 000 Kč čistého. Soud stanoví střídavou péči týden u matky, týden u otce.
Kdyby nikdo nikomu nic neplatil, dítě by zažívalo těžkou schizofrenii. U otce v jeho týdnu by dítě jedlo lososa, chodilo do kina a žilo v luxusním domě. U matky by jedlo párky s chlebem a sdílelo malý byt. Zákon takovou situaci nedovoluje. Životní úroveň dítěte by měla být vyrovnaná bez ohledu na to, u koho zrovna spí.
Proto soud vypočítá teoretické výživné, které by matka platila otci, a teoretické výživné, které by otec platil matce (podle jejich odlišných příjmů). Poté tyto částky odečte a bohatší rodič musí doplácet rozdíl tomu chudšímu.
A co náklady spojené se školou a zájmy?
Střídavá péče vyžaduje mimořádně dobrou komunikaci rodičů, protože se musí shodnout na tom, kdo bude hradit ty výdaje, které se nedají snadno "rozdělit napůl" podle toho, kde dítě zrovna je. Kdo koupí zimní bundu? Kdo zaplatí obědy ve škole? Kdo kroužek, který se koná každý čtvrtek?
Často se to řeší tak, že se jeden z rodičů (tzv. "plátce stálých potřeb") pověří nákupem oblečení a platbou školy, a soudní výpočet výživného mu tento náklad kompenzuje tak, že druhý rodič mu na tyto fixní výdaje musí zasílat dohodnutý měsíční příspěvek. Proto u střídavé péče "nula Kč" opravdu vychází jen velmi vzácně – pouze v případě, kdy mají rodiče prakticky totožné platy i životní úroveň.